foto Graciano Cruz

Chápu, že to není úplně příjemné téma pro svátky vánoční, ale nedávná konverzace s paní Marií Ruiz a Gracianem mi nedala se o tomto tématu krátce nezmínit. V různých médiích se ustavičně objevují zprávy o otřesných sociálních podmínkách lidí pracujících v kávovém průmyslu. Občas mi přijde, že jako zákazník jsem doslova bombardován marketingem nadnárodních organizací (Fair Trade, Rainforest Alliance, UTZ Certified), které se snaží tuto problematiku poměrně úspěšně řešit. Jedním z klíčových témat je práce dětí na kávových farmách, která je v jejich regulích přesně definována¹. Po „nátlaku“ zmíněných i jiných organizací v čele s International Labour Organization se většina zemí Latinské Ameriky rozhodla práci dětí na farmách kompletně zakázat. Západnímu světu může takové rozhodnutí připadat jako jediné správné. Jak to tak už ale bývá, nic není černobílé a realita může být úplně jiná.

Na úvod pro pochopení komplexnosti a globálnosti problému trocha statistik ohledně dětské práce v kávovém průmyslu ve světě. V centrální Keni je většina (60 %²) sběračů kávy ve věku od 6 do 14 let. Guatemala je po Hondurasu druhou zemí v Latinské Americe, která nejvíce využívá dětské práce. Až  1,6 milionu³ dětí je nuceno z důvodu špatné ekonomické situace pracovat, většinou pak právě v kávovém průmyslu. Práce dětí v kávovém sektoru v Tanzanii je podle ILO jedním z nejhorších případů zneužívání práce dětí na světě. Takhle bychom mohli pokračovat ad nauseam. Obvykle to není moc pěkné čtení a člověku to při nákupu nové zásilky zelené kávy dost vrtá v hlavě. Jaká je ale situace v rozvojové Panamě, kde 95 % všech sběračů kávy patří k etnické skupině původních obyvatel Ngöbe-Buglé, která tvoří nejchudší část obyvatelstva středoamerického státu s ročním příjmem obvykle nepřesahujícím částku $300?

Děti v Comarce - foto Graciano Cruz

Zaměříme-li se pouze na práci dětí na kávových farmách, tak možná bude pozorovatel z Evropy nebo ostatních vyspělých zemí z následujících řádků hodně překvapen. Možná i šokován. Zákon panamské vlády z roku 2000⁴ zakazuje jakoukoliv práci dětí pod 14 let a povoluje lehkou práci dětem ve věku od 14 do 18 let, pouze pokud není narušena školní docházka. Podle většiny zúčastněných lidí, je pro komunitu Ngöbe-Buglé tento de facto vynucený zákon absolutní pohromou. Organizace jako UN nebo již zmíněná ILO si neuvědomují nebo spíše nechtějí brát v potaz kulturní specifika dotčených etnik a skupin obyvatel.

Původní obyvatelé Panamy Ngöbe-Buglé žijí na autonomním území zvaném Comarca (ve španělštině okres) a během sklizně se hromadně stěhují na kávové plantáže v Boquete (cca 3 dny chůze + autobus). Bydlení jim zajišťují farmáři a jak jsme se teprve nedávno dozvěděli, neexistuje žádný předsezónní nábor. Jednoduše sběrači přijdou sami a také si sami vyberou u koho chtějí pracovat. Záleží na podmínkách, platu a také známostech. Pokud farmář poskytne špatné sociální zabezpečení nebo platí málo, bude mít pravděpodobně příští sklizeň smůlu. Například před několika lety nastal z důvodu špatných sklizní v Boquete hromadný exodus sběračů Ngöbe do Kostariky za lepším výdělkem.

Zprvu práci a bydlení hledá pouze muž, pak se k němu přidá celá rodina. Bydlení bývá velmi jednoduché (z našeho pohledu absolutně ubohé – žádná elektřina, obvykle ani voda, totální izolace vysoko v horách). Někdy jsou to pouze chatrče z plechu s hliněnou podlahou, jindy malinkaté betonové nebo dřevěné domečky. Vaří se tradičně na ohni, chovají se domácí zvířata, ale jinak krom sbírání třešní není moc co dělat. Pro sběrače kávy, recolectores de café, je období sklizně, které nebývá delší než 2-3 měsíce, jediným možným výdělkem za celý rok. A tak se pomalu dostáváme k jádru celého problému.

Dívky v typických dresech Ngobe-Bugle promývají kávu v Comarce - foto Graciano Cruz

Nejprve se zmíním o problémech ekonomických, které přímo pramení ze zákazu práce dětí. Při sbírání kávy si šikovný a rychlý sběrač za jeden těžký pracovní den dokáže vydělat až $15 (cca 270 Kč). To znamená, že sebere 6-7 lat⁵ zralých třešní, při výkupní ceně cca $2.25 za latu⁶. Samotná hlava rodiny tedy může vydělat maximálně kolem $1500, spíše ale $1000. To je stále na místní poměry hodně peněz!

Zkusme ale vzít v potaz skutečnost, že rodina má 3-4 děti, které mohou v době prázdnin (obvykle ve stejný čas jako sklizeň) pomáhat rodičům při práci. Do rodinného rozpočtu tak můžou přispět několika stovkami dolarů a především nebrání své matce v práci (nebo také i několika matkám, jelikož ve společnosti Ngöbe je polygamie úplně běžná:-)).

Tento fakt, ale není tím nejdůležitějším argumentem proti zákazu práce dětí v zemědělství. Mnohem vážnější je obrovský nárůst porodnosti mezi mladými matkami Ngöbe-Buglé. Až přes 30 % dětí se narodí matkám/dětem ve věku 15-19 let, 2 % pak dětem od 10-14 let. Z toho třetina dětí se rodí předčasně a bojuje s podvýživou, 3 % dětí umírají okamžitě. Dost otřesná čísla i na rozvojovou zemi. Sami jsme byli hned od začátku překvapeni, kolik mladých matek v Panamě člověk potká.

Vysvětlení je poměrně jednoduché. Jakmile děti nemají možnost pracovat přes den se svými rodiči na farmě a zůstanou sami doma, hledají si jinou „zábavu“. V horším případě taková zábava přechází ve znásilňování apod. Samozřejmě si zatím neuvědomují, že se o potomky bude muset někdo postarat. Kolotoč se tak pomalu roztáčí a rodina(y) se dostává do horší a horší ekonomické situace. Většina případů končí odchodem hlavy rodiny od několika svých manželek, které mají spousty dětí a absolutně žádnou možnost výdělku.

Děti/matky Ngöbe-Buglé v Boquete

Poměrně zajímavý paradox, s kterým se snaží lidé jako Maria nebo Graciano něco dělat. Jednou z hlavních iniciativ je naučit komunity Ngöbe-Buglé v Comarce pěstovat na své půdě vlastní výběrovou kávu a získat tak mnohem větší příjem než za pouhý námezdní sběr daleko od domova a rodiny. Velmi nás zaujal např. projekt kávové školy, kde se vyučovaly jak základy agronomie, tak např. degustace (cupping) káv a zpracování.  Tyto iniciativy ale vzbudily poměrně negativní ohlas mezi ostatními farmáři, kteří nechtějí přijít o levnou pracovní sílu. Už teď totiž mají velké problémy zaplatit pouhé náklady na provoz farem. O tom ale zas někdy příště …

Tato úvaha je pouhým zamyšlením nad jedním z kávových paradoxů. Vůbec se nesnažím odsoudit složitou práci organizací jako Fair Trade nebo ILO, které se pokouší alespoň něco dělat, i když se jejich počínání ne vždy setkává s pozitivním ohlasem. Alespoň ne tady v Panamě. Vždycky je hodně pohledů na věc, jaký je ten váš?

1. Fair Trade se řídí konvencí International Labour Organization – více informací např. zde: http://www.fairtrade.net/fileadmin/user_upload/content/2009/about_fairtrade/Factsheet_Fairtrade_Works.pdf
2. Statistika viz. organizace Global March – http://www.globalmarch.org/worstformsreport/world/kenya.html
3. Worst Form of Child Labour Data – http://www.globalmarch.org/worstformsreport/world/guatemala.html
4. International Labor Organization (ILO) Convention No. 138 – Minimum Work Age a ILO Convention No. 182 – Worst Forms of Child Labor
5. Lata – jednotka používaná při výkupu kávy od sběračů, obvykle plastová nádoba o velikosti 5 galonů, tzn. 20 l. Celkově tedy 120-140 l
6. Pokud farmář nezpracovává kávu vlastními silami a pouze prodává třešně dál zpracovatelskému závodu, je obvyklá výkupní cena tento rok $7. V minulých letech ceny klesly až na $4,5. Podle většiny farmářů je $7 dost pouze na přežití a zaplacení nákladů na provoz farmy

Související články:

1. Bienvenidos a Boquete